úterý 26. července 2011
pondělí 11. července 2011
neděle 30. ledna 2011
Vánoce v pětiverších
Jen jedna a je bez ptaní.
Hle, tam jsme všichni schováni
jak v makovici zrnka.
Svět jako palouk na dlani
a uprostřed něj srnka.
11. 12. 2010
Chcete vědět, kdo je mráz?
Přichází zas, tak jako čas,
jak milence, když v rubáši,
nad polem lásky rozpráší
a zbude po nich zlatý vlas.
11. 12. 2010
Nejsou ty světy trochu jiné,
pod ledem řeka jak čas plyne
a co ty ryby, které chtějí,
svobodně vyplout do peřejí?
Peřeje radši přeskočíme.
14. 12. 2010
Co žije v dutinách mé hlavy?
A která nemoc svátek slaví?
Já vím, že už je skoro zima,
Přesto by ale bylo prima,
kdyby mne nechytala rýma.
17. 12. 2010
Jak mléko je zima
jak mléko na poli
a zem už nepřijímá
neplodí zmrzlá hlína
nerostou topoly.
Když usínám, tak nevěřím mu
že si jen jazyk brousí.
Pejsek se stočí pod peřinu
já už se těším na tu psinu,
v klíně mne lechtá vousy.
Na ploché zemi stojím zpříma
a už mne příliš nedojímá
Vesmír, ta malá tečka v čase.
Očima tvýma vidím zase
že mimo Vesmír stojí Čína.
Jen jedna a je bez ptaní.
Hle, tam jsme všichni schováni
jak v makovici zrnka.
Svět jako palouk na dlani
a uprostřed něj srnka
Večer už začíná být štědrý,
v Šerkovicích a snad i v Blansku.
nektar si naléváme vědry,
ambrózie po Sečuánsků
je lepší, než ta, kterou jí v Dánsku.
Eva - tak to je svátek deště
a sněhu nějak ubývá
švec sedí ještě
u piva;
vždyť včera propil kleště.
Boží hod, na stole kniha
vidličkou obracím stránky,
Do pusy se mi dívá
jak lupič do bran otevřené banky
a zpívá.
Tažení bubnů z holubníku,
a z lesa žestě v jednom šiku,
výstřely z děl a lampiónů,
Ze strany smyčce v dlouhém smyku.
Mám viset, proto neutonu.
Pro nový rok bych ušel světa kraj,
leč pouze pro rok, jež by opravdu byl nový.
Tak ještě jednou a jinými slovy:
Pro štěstí bych i peklo jménem Ráj
Pozpátku projel třeba na oslovi.
Hle ranní světlo, popůlnoční zář.
A všichni spí po dalším dlouhém flámu.
Dopíjím víno, nic už nepřidá mu
na chuti nový rok. Má stará tvář
v zrcadle --- čas vyměnit kalendář
Nad hlavou vlna beránků
Doutníky v podobě parolodí
Ráno je, v tom tichu se už rodí
poledne: čas tvých copánků,
svařené víno u stánku.
Už tu něco zase není,
jak ve vězení, jak v cizí zemi.
Pomalu se vrací domů,
kameny na svá místa v lomu,
vrací se ticho tvému domu.
(Dobrou noc)
Jen z poloviny byla tady.
Půl cesty vedlo do zahrady
a z poloviny nekonečno
se napůl žertem ptalo: slečno,
není svět pro vás příliš mladý?
Hle, tam jsme všichni schováni
jak v makovici zrnka.
Svět jako palouk na dlani
a uprostřed něj srnka.
11. 12. 2010
Chcete vědět, kdo je mráz?
Přichází zas, tak jako čas,
jak milence, když v rubáši,
nad polem lásky rozpráší
a zbude po nich zlatý vlas.
11. 12. 2010
Nejsou ty světy trochu jiné,
pod ledem řeka jak čas plyne
a co ty ryby, které chtějí,
svobodně vyplout do peřejí?
Peřeje radši přeskočíme.
14. 12. 2010
Co žije v dutinách mé hlavy?
A která nemoc svátek slaví?
Já vím, že už je skoro zima,
Přesto by ale bylo prima,
kdyby mne nechytala rýma.
17. 12. 2010
Jak mléko je zima
jak mléko na poli
a zem už nepřijímá
neplodí zmrzlá hlína
nerostou topoly.
Když usínám, tak nevěřím mu
že si jen jazyk brousí.
Pejsek se stočí pod peřinu
já už se těším na tu psinu,
v klíně mne lechtá vousy.
Na ploché zemi stojím zpříma
a už mne příliš nedojímá
Vesmír, ta malá tečka v čase.
Očima tvýma vidím zase
že mimo Vesmír stojí Čína.
Jen jedna a je bez ptaní.
Hle, tam jsme všichni schováni
jak v makovici zrnka.
Svět jako palouk na dlani
a uprostřed něj srnka
Večer už začíná být štědrý,
v Šerkovicích a snad i v Blansku.
nektar si naléváme vědry,
ambrózie po Sečuánsků
je lepší, než ta, kterou jí v Dánsku.
Eva - tak to je svátek deště
a sněhu nějak ubývá
švec sedí ještě
u piva;
vždyť včera propil kleště.
Boží hod, na stole kniha
vidličkou obracím stránky,
Do pusy se mi dívá
jak lupič do bran otevřené banky
a zpívá.
Tažení bubnů z holubníku,
a z lesa žestě v jednom šiku,
výstřely z děl a lampiónů,
Ze strany smyčce v dlouhém smyku.
Mám viset, proto neutonu.
Pro nový rok bych ušel světa kraj,
leč pouze pro rok, jež by opravdu byl nový.
Tak ještě jednou a jinými slovy:
Pro štěstí bych i peklo jménem Ráj
Pozpátku projel třeba na oslovi.
Hle ranní světlo, popůlnoční zář.
A všichni spí po dalším dlouhém flámu.
Dopíjím víno, nic už nepřidá mu
na chuti nový rok. Má stará tvář
v zrcadle --- čas vyměnit kalendář
Nad hlavou vlna beránků
Doutníky v podobě parolodí
Ráno je, v tom tichu se už rodí
poledne: čas tvých copánků,
svařené víno u stánku.
Už tu něco zase není,
jak ve vězení, jak v cizí zemi.
Pomalu se vrací domů,
kameny na svá místa v lomu,
vrací se ticho tvému domu.
(Dobrou noc)
Jen z poloviny byla tady.
Půl cesty vedlo do zahrady
a z poloviny nekonečno
se napůl žertem ptalo: slečno,
není svět pro vás příliš mladý?
Pohádka o psích oočích
Když se princ napil z pramene na chvíli si lehl a zavřel oči. Padal do hlubiny modra nebe a do křiku ptáků začaly vstupovat snové postavy. Princ otevřel oči aby zaplašil sen, který přicházel. Sen ustoupil tmě. Jako by se víčka nezvedla. Princ zatřásl hlavou. Cítil chvění psa, který se o něj opřel.
Protřel si oči, ale tma neustoupila. Neviděl nic. Vůbec nic. Polekal se. Musí ihned k lékaři. Měl pocit, že musí spěchat, že každá minuta prodlení hrozí nevratnými následky. Chtěl se rozběhnout.
Vstal a v tu chvíli pochopil, že nevím, kterým směrem má jít. Zkusmo vykročil. Zakopl. Klekl si do jehličí. Co bude dělat? Nechtělo se mu křičet. Hrdlo se mu svíralo. Ale pak přece zavolal: „Pomoc!“ Zavolal to ještě několikrát, a čekal. Čekal dlouho.
Pes cítil úzkost či tíseň, jako by něco bylo menší, než srdce, které je uvnitř a jako by srdce nemohlo ven. Ale nevěděl co se děje. Princ se rozplakal. A pes se jej snažil utišit olizuje mu slzy z tváří.
Princ pochopil, že se mu pes dívá do jeho očí. Měl krásné velké hnědé oči oddaného psa. „Půjč mi své oči,“ prosil jej v duchu princ. A pes, jehož jediným štěstím bylo to, že je jeho princ šťastný a že je s ním, mu své oči daroval.
Princ se pomalu a opatrně rozhlížel, jako by mohl při neopatrném pohledu zase oslepnout. Pes se mu schoulil u nohou. Princ vykročil a pes běžel za ním, ale narážel do stromů a kamenů. Tak jej princ vzal do náruče a nesl jej. Šli zpátky domů, k zámku.
Princ nenašel nic, čím by se svému věrnému psu mohl odvděčit za takový dar. A jeho oči, kterými se pes díval do tmy nedokázal nikdo vyléčit. Princ nařídil, aby měl jeho pes všeho dost, jídla i pohodlí, nikdo mu nesmí v ničem bránit, nikdo na něj nesmí křičet.
Pes spával u nohou prince a zkoumal jejich pach. Neviděl již, ale svět se mu neztratil nadobro. Nemohl rychle běžet kupředu, ale mohl si hrát na louce desetitisící vůní.
Princ dostával každý den mnoho pozvánek a nemohl všechny odmítat. Odjížděl ráno, odjížděl večer, někdy odjížděl i na více dní. Psa s sebou už nebral bylo pro něj těžké orientovat se ve světě lidí bez očí, doma mu bude lépe, říkal si.
Pes osaměl. Jeho jediné štěstí bylo dělat společnost princi a tomuto štěstí obětoval své oči. Chodil po chodbách a komnatách zámku a hledal všude pach svého prince. Když se princ vrátil radoval se. Radovali se oba.
Jednoho dne odjel princ na několik měsíců do Maďarska. Velmi si jej tam vážili a ženy ho obdivovali pro jeho krásné velké hnědé oči. Jeho oči neodpovídali jeho povaze. To jej dělalo tajemným a zvláštním. Měl hluboce oddaný pohled psa, ale byl nestálý a nevěrný, jak jej k tomu nutilo spěchající mládí, takže to byl div a zázrak, když se jednou konečně a hluboce zamiloval.
Byla jako Kolombína z jiného světa, jako ostružina nasáklá opiem, jako válka, která zní v dálce, jako vodopády motýlů, orchidejí a nahých lidských těl. Byla jako město, do něhož dosud nikdo nevstoupil, jako posvátná hora Kailás, na níž vystoupit je zakázáno, jako hrad, od něhož nemá nikdo klíč, jako skála, která rozkvétá a drolí se na jemný šedý písek.
Unikala mu, ale nedovedla uniknout jeho pohledu. Sledoval ji ze síní na zahradu, z polních cest do lesa, z ložnice do koupelny. Objímal ji nahou před velkým benátským zrcadlem ve kterém viděl sebe i ji i mnoho dekorativních předmětů v místnosti.
Pes ztratil radost a smysl života. Jen ležel a už se ani nezajímal o jídla, která mu nosili a ze kterých služebnictvo tajně kradlo nejlepší kousky pro sebe, neboť to byly pochoutky, které by jen stěží někdo překonal jak ve světě lidském, tak ve světě psím.
Kde není radost, není ani život. A tak pomaličku, jako by vůbec neměl naspěch, jej život opouštěl. Pes si jen lehl, co nejpohodlněji, na měkký červený koberec a už tak zůstal ležet.
A v téže chvíli zmlhavělo před očima prince benátské zrcadlo. Nahé tělo jeho krásky ztratilo podobu, zůstala jen vůně, dotek a tma.
Princ věděl, co se stalo a věděl, že tentokrát je to již navždy. Života mu ještě zbývalo, co teď s ním? Věděl, že již bude pouze sám.
Protřel si oči, ale tma neustoupila. Neviděl nic. Vůbec nic. Polekal se. Musí ihned k lékaři. Měl pocit, že musí spěchat, že každá minuta prodlení hrozí nevratnými následky. Chtěl se rozběhnout.
Vstal a v tu chvíli pochopil, že nevím, kterým směrem má jít. Zkusmo vykročil. Zakopl. Klekl si do jehličí. Co bude dělat? Nechtělo se mu křičet. Hrdlo se mu svíralo. Ale pak přece zavolal: „Pomoc!“ Zavolal to ještě několikrát, a čekal. Čekal dlouho.
Pes cítil úzkost či tíseň, jako by něco bylo menší, než srdce, které je uvnitř a jako by srdce nemohlo ven. Ale nevěděl co se děje. Princ se rozplakal. A pes se jej snažil utišit olizuje mu slzy z tváří.
Princ pochopil, že se mu pes dívá do jeho očí. Měl krásné velké hnědé oči oddaného psa. „Půjč mi své oči,“ prosil jej v duchu princ. A pes, jehož jediným štěstím bylo to, že je jeho princ šťastný a že je s ním, mu své oči daroval.
Princ se pomalu a opatrně rozhlížel, jako by mohl při neopatrném pohledu zase oslepnout. Pes se mu schoulil u nohou. Princ vykročil a pes běžel za ním, ale narážel do stromů a kamenů. Tak jej princ vzal do náruče a nesl jej. Šli zpátky domů, k zámku.
Princ nenašel nic, čím by se svému věrnému psu mohl odvděčit za takový dar. A jeho oči, kterými se pes díval do tmy nedokázal nikdo vyléčit. Princ nařídil, aby měl jeho pes všeho dost, jídla i pohodlí, nikdo mu nesmí v ničem bránit, nikdo na něj nesmí křičet.
Pes spával u nohou prince a zkoumal jejich pach. Neviděl již, ale svět se mu neztratil nadobro. Nemohl rychle běžet kupředu, ale mohl si hrát na louce desetitisící vůní.
Princ dostával každý den mnoho pozvánek a nemohl všechny odmítat. Odjížděl ráno, odjížděl večer, někdy odjížděl i na více dní. Psa s sebou už nebral bylo pro něj těžké orientovat se ve světě lidí bez očí, doma mu bude lépe, říkal si.
Pes osaměl. Jeho jediné štěstí bylo dělat společnost princi a tomuto štěstí obětoval své oči. Chodil po chodbách a komnatách zámku a hledal všude pach svého prince. Když se princ vrátil radoval se. Radovali se oba.
Jednoho dne odjel princ na několik měsíců do Maďarska. Velmi si jej tam vážili a ženy ho obdivovali pro jeho krásné velké hnědé oči. Jeho oči neodpovídali jeho povaze. To jej dělalo tajemným a zvláštním. Měl hluboce oddaný pohled psa, ale byl nestálý a nevěrný, jak jej k tomu nutilo spěchající mládí, takže to byl div a zázrak, když se jednou konečně a hluboce zamiloval.
Byla jako Kolombína z jiného světa, jako ostružina nasáklá opiem, jako válka, která zní v dálce, jako vodopády motýlů, orchidejí a nahých lidských těl. Byla jako město, do něhož dosud nikdo nevstoupil, jako posvátná hora Kailás, na níž vystoupit je zakázáno, jako hrad, od něhož nemá nikdo klíč, jako skála, která rozkvétá a drolí se na jemný šedý písek.
Unikala mu, ale nedovedla uniknout jeho pohledu. Sledoval ji ze síní na zahradu, z polních cest do lesa, z ložnice do koupelny. Objímal ji nahou před velkým benátským zrcadlem ve kterém viděl sebe i ji i mnoho dekorativních předmětů v místnosti.
Pes ztratil radost a smysl života. Jen ležel a už se ani nezajímal o jídla, která mu nosili a ze kterých služebnictvo tajně kradlo nejlepší kousky pro sebe, neboť to byly pochoutky, které by jen stěží někdo překonal jak ve světě lidském, tak ve světě psím.
Kde není radost, není ani život. A tak pomaličku, jako by vůbec neměl naspěch, jej život opouštěl. Pes si jen lehl, co nejpohodlněji, na měkký červený koberec a už tak zůstal ležet.
A v téže chvíli zmlhavělo před očima prince benátské zrcadlo. Nahé tělo jeho krásky ztratilo podobu, zůstala jen vůně, dotek a tma.
Princ věděl, co se stalo a věděl, že tentokrát je to již navždy. Života mu ještě zbývalo, co teď s ním? Věděl, že již bude pouze sám.
sobota 19. dubna 2008
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
